Galerie Vokno

 

BYTOSTI VE VOKNĚ. Osvračín

Version:1.0 StartHTML:0000000204 EndHTML:0000022881 StartFragment:0000003436 EndFragment:0000022845 SourceURL:file://localhost/Users/Silva/Downloads/BYTOSTI-VE-VOKN%C4%9A.-Osvra%C4%8D%C3%ADn1-2.doc

BYTOSTI VE VOKNĚ

 

Druhá výstavou k Galerie Vokno  v mlýně Osvračíně (www.mlyn-osvracin.cz) má zvláštní kouzlo, které   neumím pojmenovat i když bych  chtěla. Ona se z ní totiž stala taková mnoho-bytost, která mne zahrnula  do svého energetického pole a já o ní vím a dumám o tom,  co je  vlastně zač a  co  chce říct.  Je to  stále  takové  zdráhavé. Nakonec proč o tom žvanit. To  hlavní, co bych chtěla vyvolat do světa, je:  – Jeďte  se  tam podívat, stojí to  za to!  (Navíc Osvračín  je  kousek  od  d alšího  kouzelného  místa,  o kterém  se  vypísuji   v následující kapitole.)  Mne  by fakt zajímalo, jak ta výstava působí na jiné lidi.  Já  jsem tam byla už dvakrát – poprvé při  její  vernisáži, po druhé  sama,  abych v klidu zjistila, co mne na ní  nebo spíš do ní  tak vábí.

 

Možná jen fantazíruju ale napadlo mne, jestli existuje termín responzivní umění, pak  by se dal použít  právě tady (ale  nic  takového  jsem na  googlu  pro  výtvarné umění  nakonec  nenašla) Jakoby se   ve  třech  patrech  bývalé sýpky  ve  mlýně, upravené na prostornou galerii, sešly bytosti, které se  dlouho neviděly a prostě  jen  čekaly, až  někdo  vytvoří k tomu vhodný, bezpečný a otevřený  prostor. Aby mohly pobýt jednotlivě a k sobě. Aby si  pomohly navzájem a právě v této setavě vyložit  své schované karty, pro které nazrál čas právě  zde, ve mlýně Osvračíně.  Tři patra sýpky, prostoru pro obrazy  uvolňující k sobě skryté myšlenky a  příběhy, běhy, zážitky, přesahy a přetlaky v čase a prostoru, který jsme  všichni  prožívali v posledních dvou  desetiletích.  A péče, jaké se  bytostem v obrazech v prostoru dostává – to je něco, co jsem v české krajině myslím ještě  neviděla.

 

Někdo je sem  svedl – byla to ruka Páně, nebo jen náhodný výběr Silvy a Šímy?

Roli podstatnou  tu  má určitě  divoká a pestrá historie  místa, odvíjející se z tvrdě normalizačních  osmdesátých let.  Příběh mlýna je popsán v knize Baráky, která vyšla minulý rok v Torstu a která mapuje místa  českých undergroundových komun 70tých a 80tých let.

Mám pocit,  jakoby se  v tom, co Silva se Šímou  teď  dělají  (keramická dílna,  pobyty, výstavy) promítalo všecko,  co se   zde během těch  víc  než třiceti letech přihodilo. Jakoby  čas   sám  vymaloval svoje epizody do jednoho  dílem obrazu, dílem orientační  (mo)mentální mapy. Co se to  s námi dělo, co se to s námi  stalo, kde jsme nebo nechceme být teď,  jak moc  naše  myšlení  odolává  tlaku a zákonistostem obecného   blbnutí?

Co je to, co spojuje  témata  obrazů výtvarníků, kteří byli do prostoru  pozváni?  JE  tam možné  spatřít  nějaké společné téma?  Zdá se, jakoby s tím  nikdo  neměl   žádnou  práci, jakoby  se  všechno seskupilo samo. Každé ze tří pater  má  svoje  mimoděčné  ale  silné  téma. V patře  třetím pak  pocítíte  úlevu a nechce  se  vám  dolů, propukne  tu  radost z barev, humoru a postav, které prostě sedí, dívají se, pobíhají, vlní se a jsou (vájimečně) s vámi. Uprostřed  místnosti  v patře nejvyšším pak sousoší čtyř hlav domácí  hospodyně a keramičky  Silvestry vypouští nashromážděné  emoce a  informace  ven, do- outformace, neboli vzhůru do světa.

 

Mimoděk vzpomínám na  barokní  plastiky křížových cest na Rýmařovsku.

Ne, že  by  tam  byla  jakákoli  vnějšková podobnost.

Ale  je  tam  cosi, co ozvání a mluví ke  kolemjdoucímu podobně  jako  obrazy, instalované na   této  výstavě. Emoce, vycházející z velkého vnitřního napětí obrazu, jeho tvůrce a adresáta. Jeho ventilem může být pouze  obraz a ještě intenzivněji – celá výstava-setkání několika. Mluvil o tom  také jeden  ze dvou  kurátorů  výstavy Petr  Svoboda –  o vědomém kontaktu  postav  v obrazech  se  světem, do kterého vstupují. Vůle a  touha komunikovat i přes intenzivní potřebu  zůstat v oáze vnitřní svobody,  hledání  odpovědi, hledání  od-povědnosti  za  hranicemi  uzavřeného  sebe  sama.

Muzička, Vacek, Brázda, Sozanský, Šafránek, Němec a Vachtová-Jonáková. A Silvestra, jako vlídná prostřednice. Všechny spojuje paměť tvorby  v normalizační  ilegalitě, v omezeném, uzavřeném ale  zároveň   svobodném,  často vyvzdorovaném prostoru. Přitom  východiska a instrumentály  naprosto odlišné. Co nám říkají teď, po více než  dvaceti letech? Když se s Bytostmi ve Vokně setkáte,  začnete  myslet  na  věci, které jsou  zvyklé být zavřené ale tak nějak potřebují být i pevně ukotvené v přesně načasovaném  sdělení světu. To sdělení tu je – ale  jen pro ty, kteří jej opravdu chtějí a potřebují.    Lidé, kteří je vytvořili,  v sobě mají základní informaci, která se skrze jejich díla prodere v tomto prostoru i k vám – museli vzít  svůj osud do  vlastních rukou, ať se jim to líbilo či ne. Zní to jako banalita, ale  schválně – běžte se  na ty  bytosti kdysi vytěsněné ale přítomnější než přítomné podívat.

Ale ten prostor – a péče, jaké se  bytostem v obrazech v prostoru dostává – to je něco, co jsem v české krajině myslím ještě  neviděla.

Silva se Šímou jsou totiž přemosťující  dvojicí.

Pokud se do mlýna Osvračína vypravíte, pochopíte, proč.

autorka: Křišťanka

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Akce, Tipy na výlety. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.