Stopa Boženy

Stopa bozeny1Zprava pozv.stopa Boženy

Version:1.0 StartHTML:0000000182 EndHTML:0000017608 StartFragment:0000003606 EndFragment:0000017572 SourceURL:file://localhost/Users/Silva/Desktop/pozv.stopa%20Bo%C5%BEeny.doc

Knihovna v Domažlicích  společně se sdružením Formace

Vás  srdečně zvou na Besedu

v rámci cyklu Kočující konference

Stopa  BoŽeny II

aneb  „Není na světě člověk ten, aby se zalíbil lidem všem“

 

kde:  v malém sále  MKS  Domažlice

a kdy: v pátek 22.března od 18.00

„ Muž, ach, ten má meč svůj ostrý,

rámě  ,,sílu – muž má všecko;

ale outlá, slabá žena

jen své srdce a – své děcko.“

(první verše BN, upravené  rukou V.B.Nebeského)

 

Přijďte si s námi po roce opět povídat o proměnách každodennosti žen na českém venkově i městě v zrcadle světa, společnosti a doby Boženy Němcové, o sváru či harmonii mezi ženskou a  mužskou energií ve veřejném i  soukromém prostoru a o všem  možném, co souvisí s Bo-ženami i Bohu-mily…

 

Besedou vás provedou zpěvem i slovem Tři Jany:  Hradilková, Šteflíčková a Jonáková.

 

 

K této besedě i k putovnímu  symposiu, které pokračuje i následující den

23.3.: Putování  po stopách Boženy Němcové na Chodsku

jsou zváni i další zajímaví hosté pečující o stopy její  i jejích současníků v české krajině,  kultuře i dialogu o duši národa.

Navštívíme některé z míst, kde Božena Němcová pobývala v letech 1845 -1848:

Domažlice, Milavče, Stanětice, Klenčí, Mrákov (Medákov), Čerchov,Kouty,Chrastavice…

 

 

 

V případě zájmu o sobotní program prosím kontaktujte pořadatelku:

 

Jana Hradilková

o.s.Formace

kristanka@nebesa.cz

 

608829535

Version:1.0 StartHTML:0000000187 EndHTML:0000024003 StartFragment:0000002639 EndFragment:0000023967 SourceURL:file://localhost/Users/Silva/Documents/Silva/Stopa%20bozeny1Zprava.doc

Zpráva o besedě Stopa Boženy, konané v Osvračíně během první kočovné konference na Chodsku  ve  dnech 30.3- 1.4. 2012

Osvračín byl základnou pro  první  putování krajinou, kde  během  cesty i setkávání  dochází ke společnému sdílení času,  myšlenek a postřehů. Cílem je mapovat  souvztažnost krajiny a lidí v ní.  Touto cestou navazujeme na  pár  cest dřívějších. Účastní se jí skupina lidí z různých světů, profesí i generací, kteří po tři dny dobrovolně sdíleli prostor a  čas.

Začínáme tedy besedou v místním osvračínském hostinci, kde se scházejí se místní  občané, lidé  z okolí a  ti, kteří  sem dorazili  z Prahy, Plzně a Domažlic.  Hlavním motivem  večera měla být  debata o ženách a jejich prostoru.

Vzhledem k tomu,  že nedávno proběhlo   výročí úmrtí Boženy  Němcové, která se  na Chodsku v rozkvětu svých ženských sil podstatně angažovala.  Beseda  nese název Stopa Boženy.

 

1. den –  Zapsáno na ubrousku:

sepsáno Jiřinou Šiklovou a Janou Hradilkovou.

 

Setkání se uskutečnilo v místní hospodě, program vytvořila Jana Hradilková, která  Besedu  uvedla a vysvětlila  spojitosti s programem Jiná mapa aneb  Cesty za  radostí@hrdostí. Součástí zahajovací  fáze  bylo i hudební vystoupení  písničkářky Jane Šteflíčkové.

Hradilková poté vysvětlila název setkání, neboli v  čem se zde projevuje pojetí BoŽeny, tedy analogie s Boženou Němcovou. Mluvila o tehdejším pojetí času a předávání informací třeba i formou vyprávění krajánků putujících od jednoho mlýna do druhého a vztahu Boženy Němcové k tomuto kraji. Především je to zaznamenáno v románu J.Š.BaaraPaní komisarka.B.Němcová se odlišovala od tehdejší představy „správné manželky a ženy“. Upozornila na odsudky i změny v hodnocení jejího manžela, jeho reakce, občasné „domácí rvačky“ a prosazování ženy a objevování ženského prostoru. V této souvislosti, trochu z legrace, trochu vážně připomínala tehdejší kočující divadla, tzv. kočující společnosti, na něž projekt Formace.Radost hrdost velmi vzdáleně navazuje. Na příkladech dřívějších aktivit projektu, Radost hrdost vysvětlila, proč jsme se sešly a co je cílem tohoto setkání. Protože se začíná Boženou Němcovou tak tím byla navozena i atmosféra pozdější přednášky i diskuse.  Cílem je zmapovat jak se projevuje „kraj“ či spíše pamět krajiny, poukazuje na „výjezdy|“,které formace realizovala v nedávné minulosti. Třeba návševa na Bruntálsku, Krnovsku a Jesenicku, ve Šluknovském výběžku, na Frýdlantsku, na Jáchymovsku, kde byly tzv. Sudety, že se zde těžilo uhlí,byly zde i lágry.Analogie této oblasti, taktéž na hranicích, k jiným oblastem v pohraničí.Taky zde došlo k odsunu části obyvatelstva –napřed českého do vnitrozemí, později  odvlečení židovského obyvatelstva a po válce odsunu německy mluvících občanů do Rakouska nebo do Německa. Mluvilo se o tom, jak se tyto události včlenily do „paměti krajiny“ a do paměti lidí a kdo je považován za zdejšího a kdo za „ksindl“,který se přiženil do vesnice.Samozřejmě že se došlo i na tematiku, co byl tzv. rebel nebo rebelka tehdy, tedy v době Boženy Němcové a kdo byl považován za rebela či nepřizpůsobivého v období normalizace či jak říkala Jiřina Šiklová, „za bolševika“.Rebelové, vlasatci, se zde taky vyskytovali, ale měli odlišnou podobu, často podobu undergroundu hraní tehdy zakazovaných písní, rockové hudby a odlišovali se čtením či dokonce opisováním textů náležejících dneska pod označení „samizdat“ či paralelní kultura. Ale to předbíhám…

Večer oficiálně začal přednáškou, či spíše uvedením do diskuse o životě Boženy Němcové v tomto kraji, četbou části jejích dopisů a textů.  Na to navazovala krátká přednáška Jiřiny Šiklové o tom, co jsou to gender studies,  a jak se vyvíjel tento obor po roce l989.Šiklová uvedla významné  změny v postavení žen, jak na venkově tak i ve městě v posledních dvou desetiletích. Změny, které si již ani neuvědomujeme. Včetně toho, že nyní se vztah „vnitrození a pohraničí“ mění.Nejen že odcházejí lidé z venkova do měst, ale i naopak,mnozí mladí lidé odcházejí z velkých měst do těchto oblastí a hledají tam alternativní způsoby života. Zmínila analogii,kdy právě do těchto oblastí odcházeli mnozí, kteří se nechtěli  podvolit minulému režimu, tedy chtěli také žít tzv. alternativním způsobem života, tedy bez dozoru StB. Zde na venkově se mohli věnovat činnosti, která je jakž takž  uživila a současně jim umožnila přežít svobodně v systému nesvobody. (Šiklová měla na mysli především tzv. underground, „za minulého režimu oficiálně zakázané různé hudební skupiny“.V této oblasti se „vydávalo“ také VOKNO, alternativní časopis nezávislé kultury. Jméno tohoto již dnes legendárního samizdatového periodika nese keramická dílna „hrnčířství“  manželů Chnapkových, tedy Silvestry a Jaroslava Chnapky, známého pod přezdívkou Šíma.)

Zmínila také jakousi tehdejší „jinou mapu“, takových to neoficiálních center paralelní kultury.Částečně je to „zmapováno“ v knížce kterou připravil pod názvem Baráky František Stárek a  Jiří Kostúr. Historie Mlýna manželů Chnápkových je  jednou z kapitol této knihy.

Tohoto sledování transformace krajiny, domova lidí a paměti kraje, vychází z koncepce Jiné mapy. Včetně odlišného vnímání času a hledání kořenů, které si mnozí ani neuvědomují.

 

Po promluvě Jiřiny Šiklové, a  po další písničce  Jany Š, která – jak se ukázalo – se zná s praprapotomkem Viktorky Židové z Babičky, začala neformální diskuse neboli skutečná beseda. Vstoupilo do ní mnoho přítomných,dokonce mluvili i muži, přestože byli v místnosti ve výrazné menšině.  Zajímavé bylo jasné rozdělení dle pohlaví.V této mistnosti, kde se přednášelo, vzpomínalo a nepřímo se hledala duše kraje a identita lidí,převažovaly ženy.Staré i velmi mladé. Paralelně s touto oficiálně ohlášenou přednáškou, diskusí a hudebním pořadem, ve vedlejší místnosti se shromaždovali muži.Povídali si o zcela jiných tematech,hráli karty a sledovali televizi s vypnutým zvukem. I toto se stalo námětem diskuse. Reflexe odlišného chování mužů a žen na vesnici či malém městečku. Mluvilo se o změnách v chování nově přistěhovalých, tedy těch, co zde zakotvili až po válce, těch, kteří se sem přesunuli v době nového „osidlování“ pohraničí ,kdy pohraniční pásmu začínalo doslova pár kilometrů od této hospody. Současníci si již nedovedli ani představit, že toto místo, kdysi tak vlastenecké, bylo pod kontrolou a mohlo se sem  včetně lesů málem za potokem  jen  a jen s s povolením. Povolením do „vojenského prostoru“.

Současný „útěk“ mladých rodin do této oblasti má zcela jiný charakter, často tito lidé zde bydlí, ale pracují- díky počítačům – v jiných oblastech. Bydlet zde je levnější a je to alternativa i pro Plzenáky.Mladí Plzeňáci,letos teprve maturující zde byli zastoupeni skupinou studentů, kteří sem přijeli se svoji profesorkou z gymnasii v Plzni, s paní Stehlíkovou. I ti se účastnili diskuse a některé jejich projevy byly až dojemné.

Například jejich představy o undergroundu, písních Plastic People, které znají převážně jen a jen z nahrávek a zájmu o samizdatovou literaturu a texty.

V diskusi, naprosto neformální se mluvilo o úniku i novém, generačně podmíněném návratu na venkov. O relativitě času, který jinak plyne ve městě,kde se neustále svítí na ulicích a v takovémto místě, kde se ještě lidé řídí dle stmívání a rozednívání.Samozřejmě nemluvilo se jen o pozitivních změnách, ale i to tom, jak takovéto sousedství a to, že si všichni doslova vidí na dvorek, jinak spoutává ty, kteří zde žijí. Řešením je odstěhování. Možná, že jiným řešením a pro jiné je zase přistěhování se z města právě sem a nový začátek jiné fáze života. Kritizovány byly i obchodní řetězce Vietnamců a zcela anomymní obchodní domy, ve kterých zdejší taky nakupují. Uznávají, že preferují levnost těchto obchodů ale ochuzují se o dřívější možnost „ženských povídání“ před konzumem, čekání před obchodem až přivedou rohlíky nebo „přijede maso“. Tak došlo k mezigenerační názorové výměně, která zaujala jak mladé ,tak i starší ženy, které zde byly. Podstatou bylo jakési sebe hledání, vztah k sobě samým, sousedské vztahy včetně pomlouvání od místních  drben –ty prý by se měly spíše uvádět v mužském rodě- , ženské a mužské světy, jsou nyní znovu rozděleny.A tím se diskuse opětně vracela k Boženě Němcové, včetně povídání o její dceři Doře, jejím nemanželském dítěti, které měla se svým studentem (tedy něco z genů své matky přece jen převzala) a jeho výchově v jakési náhradní rodině.Tuto vzpomínku, včetně předání zápisu od své praprababičky dokonce paní Pavlásková přinesla na toto setkání. Doplnila to historkou, jak dopis, sdělující sourozenecké vztahy –chlapeček dcery B.Němcové, Dory zemřel ve čtyřech letech- byly zaznamenány na papírku tajně vloženém do starého kalamáře.I ten kalamář se v této rodině „dědí“ po přeslici.

Do diskuse vedle studentů, nové a nejmladší generace, vstupovali i muži, kteří zde byli zastoupeni nepatrně. Ale přesto diskutovali o změnách ve vztahu žen a mužů  v současnosti třeba v zastupitelstvu, o jednáních starosty a dosud rozdělených a tradicí určených ženských a mužských aktivitách a pracích na  takovémto městě. Prolíná se zde jak práce v zaměstnání, tak práce na zahradě, které se věnují především ženy.

Končilo se hodně pozdě a piva se zde vypilo málo Ale jak jsem si všimla, tyto ženy – i ty starší, si dávaly  víno. Málo, tak dvě decinky, ale dávaly si ho.Muži z vedlejší místnosti do tohoto prostoru přednášky nevstupovali,jakoby to bylo zakázané. Nebylo to zakázané, ale udržoval se tento odstup. Taky bariéry mezi prostory, které  kdysi narušovala Božena Němcová.

Poslední  impulz  debat y byla  otázka navazující  na známý výrok Boženy Němcové („kdybych  se měla  znovu narodit, chtěla  bych se  narodit za 200 let…“),  se  kterou d ebatující  společnost udělala kolečko. Z odpovědí bylo zřejmé, že  se  nikdo z nás  k budoucnosti příliš neupíná – a  to  ani v představách, ani v touze, jak  tomu  bylo  u Boženy.  Přes  veškerou skepsi vůč politické kultuře  se  zdá, že  lidé buďto  nepociťují  dobu  jako  nesnesitelně tísnivou a  svazující anebo berou to, co se  děje v mediálním prostoru, jako vzdálenou realitu, která  se jejich životů příliš  nedotýká. Spíš  než do budoucnosti, touží především mladí lidé najít  vztah k minulosti, kterou nezažili –  viz výrok studentky z Plzně „bylo by úžasné zažít  si pocit  undergroundu“. I  z poznámek lidí, kteří  se loučí, je patrné, že Beseda  odkryla stesk po jiném, respektive osobním  způsobu komunikace – slyšela  jsem  slova jako „bylo  to daleko lepší, než se  koukat  na televizi“. Byly  to vlastně  takové ukázněné drby lidí, kteří se scházejí  v jeden  jedinečný  okamžik v čase.

A  to včetně nečekaného bonusu  skutečné stopy oficiální historii skrytých svědků doby  Boženy  Němcové, prostřednictvím majitelky jejího kalamáře, věnovaného  dcerou Dorou Němcovou a děděného po přeslici.

 

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Akce, Nezařazené. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.